Míla Čermák, místopředseda

Narodil jsem se v Chomutově a celý život bydlím a pracuji na Chomutovsku. V 7 letech jsem onemocněl cukrovkou (DM1) a jako malý kluk jsem si umínil, že vynaleznu lék na cukrovku a všechny diabetiky vyléčím. Jsem člověk, který chce pomáhat lidem. Jako předseda pacientské organizace PaciMed pomáháme lidem s civilizačními chorobami – obezitou, diabetem a kardiovaskulárními nemocemi. Při své práci i v soukromí jsem se potkal s lidmi s HPO a zjistil jsem, že se jedná o poruchu, která je ve společnosti velmi opomíjená a stigmatizovaná/démonizovaná /zatracovaná, psychologové se jí vyhýbají a neradi jí řeší. Proto jsem se rozhodl pomáhat lidem s HPO lépe zvládat tuto poruchu, více informovat veřejnost, získávat podporu pro pacienty a pomoci jim lépe zvládat život, sociální začlenění a pracovní a soukromé uplatnění.

Martina Kulhánková, předseda

Narodila jsem se v Praze, kde také celý život žiju. Vystudovala jsem střední ekonomickou školu. Mám ráda knížky, filmy, dobrou hudbu, zábavu, přírodu, sluníčko, cestování a v neposlední řadě milé lidi. S odstupem devíti let se mi narodily dvě dcery, z nichž mladší Anetka od svých 17 let bojovala s hraniční poruchou osobnosti, a i přes velkou snahu tento boj nakonec vzdala a v necelých 21 letech svůj život dobrovolně ukončila. Navzdory mojí bolesti, nebo možná právě díky ní, jsem si uvědomila, jak neskutečně málo je pro lidi s HPO a jejich blízké pomoci a dostupných informací. Jelikož psychika nejde vyšetřit pomocí zobrazovacích metod jako zlomená noha, často to na ostatní působí tak, že si to člověk vlastně jen vymýšlí. A tady je prapůvod toho, proč jsem se rozhodla založit pacientskou organizaci pro lidi trpící HPO a jejich blízké. Přála bych si, aby byla všem těmto lidem dopřána péče, jakou potřebují a jakou si zaslouží, aby se na duševně nemocné už nikdy nikdo nedíval skrz prsty a nevysmíval se jejich vnitřní bolesti.

Veronika Tréglová, člen výboru

Narodila jsem se jako první dítě v rodině — citlivá duše s tichým vnímáním světa, který byl na mě často příliš hlučný, příliš rychlý a příliš nátlakový. Už jako malá jsem si žila ve svém vnitřním vesmíru plném fantazie, hlubokých pocitů a myšlenek, které okolí většinou nechápalo. Sestru jsem obdivovala – byla v mých očích silná, energická, odvážná. Já jsem se často cítila "jiná". Křehčí. Ztracená.

Vystudovala jsem vyšší odbornou školu sociální pedagogiky, kde mě nejvíce přitahovaly předměty jako psychopatologie, logoterapie a různé terapeutické směry. Bavilo mě hledat smysl, pochopení, cesty. Přesto jsem se po dokončení školy necítila šťastná — spíš prázdná. Něco zásadního mi stále chybělo.

Zlom přišel, když jsem objevila DBT terapii a díky Martině se přidala do terapeutické skupiny určené pro lidi s hraniční poruchou osobnosti. Tam jsem se poprvé necítila jako někdo "mimo", ale jako člověk, který jen potřebuje nástroje, přijetí a vedení.

Slova "černobílý život" přesně vystihují mé myšlení před DBT. Dnes už vnímám svět v odstínech, barvách, paradoxech. Učím se nebýt dokonalá, ale být skutečná. Hledat rovnováhu. Nepatřit za každou cenu, ale ctít svou jedinečnost a zároveň zůstat propojená s druhými.

Rovnováha je pro mě dnes víc než jen cíl. Je to životní filozofie. A s hlubokou vděčností ji nyní předávám dál — jako průvodkyně, terapeutka, lidská bytost.

Více o mně

Vzdělání a

Vzdělání a rozvoj

Vyšší odborná škola: Sociální pedagogika

Sebezkušenostní skupina DBT (dialekticko-behaviorální terapie)

Zážitkový kurz ACT (Acceptance and Commitment Therapy)

Dlouhodobý zájem o logoterapii, humanistické a existenciální směry

Adéla Šmídová, člen výboru

Vyrůstala jsem v malé vesničce kousek od Loun. Mojí největší vášní je běh a nejšťastnější jsem někde v přírodě. Ráda poslouchám hudbu a podcast Opravdové zločiny. Kreslím, píšu a trávím čas s přítelem. Do pacientské organizace jsem se rozhodla zapojit, protože sama moc dobře vím, jaké to je, když vás den co den provází touha neexistovat. Nevědět, kam jít, na koho se obrátit, komu se svěřit. Moc bych si přála, aby tuhle bezmoc a bezvýchodnost situace nemusel už nikdo další cítit. Sama trpím hraniční poruchou osobnosti, mimo jiné mě trápí poruchy příjmu potravy, úzkostně depresivní stavy, panické ataky. Prošla jsem mnoho psychiatrických ambulancí a mám za sebou několik hospitalizací. Naše psychiatrické zdravotnictví s touto poruchou zatím bohužel příliš pomoci nedokáže. Věřím, že organizace Černobílý život dá lidem s HPO vše, co skutečně potřebují, především ale citlivý a lidský přístup. A to je právě to, co během své léčby nejvíce postrádám. Mým cílem je nebát se a naučit se o psychických problémech mluvit, nestydět se za svoji nemoc, přispět tak k osvětě a prolomit stigma, které kolem HPO stále panuje. V organizaci chci být po ruce všem těm, kteří to vnímají stejně a kteří mě budou potřebovat.

Ing. Nikola Dvořáková, člen výboru

Narodila jsem se v roce 1991 v Praze. Vystudovala jsem Českou zemědělskou univerzitu v Praze, obor Hospodářská a kulturní studia na Provozně ekonomické fakultě. Ráda cestuji, trávím čas s rodinou a přáteli, mám ráda dobré jídlo a slunečné počasí. Jsem dcerou Martiny Kulhánkové, autorky knihy Život na houpačce. Společně jsme založily instagramový účet @život_na_houpačce, který navazuje na profil @dívka_bez_hranic, který spravovala moje sestra Aneta Nela Kulhánková. Společně s mámou a nyní i s dalšími kolegy se snažím v rámci projektu Černobílý život o destigmatizaci psychických onemocnění a duševních poruch, zejména hraniční poruchy osobnosti, která se stala osudnou naší Anetce. Přeji si totiž, aby už další pacienti a jejich rodiny či přátelé nemuseli procházet tím, čím jsme si s naší Anetkou v průběhu její léčby museli projít my

Mgr. Renata Herentinová

Klinická psycholožka zaměřující se na léčbu lidí s hraniční a dalšími poruchami osobnosti, certifikovaný TFP terapeut

Více o Renatě

Mgr. et Mgr. Dagmar Halo

psycholožka, učitelka, pracovnice v sociálních službách